Výprava do Bojkovic
Náš další den začal opravdu zajímavě. Zaprvé se přes noc změnilo počasí a ráno nás přivítaly déšť a zima a zadruhé Verushu trápily celou noc nepříjemné zažívací potíže. Když se situace poněkud uklidnila, sbalily jsme se a naložily vše do auta. Jakmile však Verča nastartovala, přepadl ji opět nutkavý pocit odběhnout na toaletu. Vyletěla z auta, ale do domu bohužel nemohla, protože Hruš nastavila alarm a ten mohl být deaktivován až po několika minutách. Veruša tedy zamířila do zarostlého prostoru přes ulici. V tu chvíli ji spatřila Hruš a vykřikla: "Panebože, tam ne, tam mají sousedi petangové hřiště!" Naštěstí to bylo kousek vedle, takže jsme za chvilku konečně v klidu odjely :-o.
Cesta k Moně probíhala relativně dobře, projížděly jsme neznámým krajem, zdálky jsme viděly hrad Buchlov a spoustu měst a vesnic. V Bojkovicích jsme vysadily Leňu a ubytovaly se u Haramijů. Ve třech dnech to byl čtvrtý dům, který jsem viděla a to mě fakt baví. Po svačince jsme se vypravily na výlet.
Naším cílem byla rozhledna na Velkém Lopeníku. Ovšem nečekaly jsme, že dostat se k ní bude tak komplikované. Nejprve jsme si užily výhledy na místní sjezdovky, které vypadaly fakt dobře, a také na vesničky, ve kterých prý jedí psy :-). Pak jsme zaparkovaly auto a vydaly se (údajně) směrem k chatě Jana, od které se sestupuje do Lopenického sedla. Pršelo a foukal vítr, no nebylo zrovna nejvhodnější počasí na výšlap, ale rozhodly jsme se to překonat a šly jsme dál. Za chvíli jsme měli všichni mokré boty a nohy, až na Hruš, která má nové pohorky. Pak jsme se ale rozptýlily u lesních malin. Veruša se zaposlouchala a říká, že někde slyší jezdit auta. Moňa nejdřív nic, a pak se nenápadně zeptala, odkud že je to slyší. Veruša jí někam ukázala a Moňa nás nechala krmit se malinami a odběhla kamsi do lesa. Za chvilku jsme slyšely, jak na nás volá. "Holky, pojďte, našla jsem cestu!" No, ale to jsme netušily, že je to ta samá silnice, odkud jsme před chvílí vyšly, akorát o 2 km níž. Moněnka si totiž trochu spletla směr.
Tak se vracíme zpět k našemu výchozímu bodu a už jsme u parkoviště, kde jsme nechaly auto a přišla moje chvíle. Ukázala jsem na cestu, kterou jsme před hodinou špatně vyšly a říkám: Hele, tady je nějaká cesta, nezkusíme ji?" Tak se potvrdil můj orientační nesmysl, Hruš a Veruša se mi smály a šlo se dál. Konečně jsme spatřily vytoužený ukazatel k chatě Jana a po nějaké době jsme tam i došly. I když místní značení nás opět trochu zmátlo, protože jsme dvakrát za sebou na cedulích četly: "Chata Jana, 500 m."
Sešly jsme do sedla a vystoupaly jsme kus pod nejbližší hřeben, kde byly opět ukazatele. Na Lopeník to bylo ještě 5 km do kopce. To už se nám moc nechtělo jít, měly jsme ještě další plány a přeci jen jsme se předtím dost zdržely. Tak jsme se vrátily k Janě a občerstvily se. Byly jsme první zákazníci ten den, ale musím uznat, že chata Jana byla opravdu krásná, nově zrekonstruovaná a byl zde nádherný výhled.
Pak nás Moňa zavlekla do starého lomu a muničního skladu, kde to bylo trochu strašidelné. Příjemně unavené jsme jely nakoupit do "Tisu" (místní obchoďák) a pak jsme si uvařily a trochu si odpočinuly.
Den však ještě nekončil. Další městečko, které jsme navštívily, byl Slavičín, kde bydlí Leňa. Kuči měla zrovna narozeniny, tak jsme jí popřáli vše nejlepší. Ona nás pak provedla Slavičínem a ukázala nám místní lesopark s dřevěnými zvířaty - tam to bylo super. Také jsme zkusily dvě slavičínské hospody, jedno byla tedy diskotéka, ale tam už jsme se moc nezdržovaly. A jinak já a Hruš jsme zkusily místní pivo - "Janáčka" a mne příjemně překvapily lidové ceny panáků v hospodě "U Talafy", kde má Leňa brigádu. Slavičínem protéká řeka, které se říká "Říka", to je taky husté.
V kostce to jsou zhruba všechny zážitky za ten den a že jich nebylo málo. Unaveně jsme večer padly do peřin a okamžitě vytuhly.